Proč svobodu slova?

Psáno v létě 2016 

Poslední dobou zjišťuji, že je mi zatěžko se jasně vyjádřit ohledně společenských a politických záležitostí. A to více, než obvykle. Jeden důvod je jistě moje přirozená neumělost spojená s utvářením slovních spojení a obratů, zadrhávání se v půli věty, či ztrácení hlasu. Nicméně důvodem dalším a, dovolím si říct, podstatnějším, je jednoduše, že mám strach se vyjádřit. Strach z toho, že má slova budou přetnuta dříve, než je vyslovím, až přílišně familiérním "to se neříká". Strach, že myšlenka vyjádřená bude brána jako důkaz prohnilého svědomí či podvědomí. Strach, že budu onálepkován jako nějaký -ista či -fób, o kterých bez ustání slýchám a čtu navzdory tomu, že o jejich činění vím většinou zprostředkovaně a vlastní zkušenost nemám. Strach, že se třeba i ve svém vyjádření budu mýlit a má mýlka se potáhne se mnou jako znamení Kainovo dál a bude posluhovat nejen jako důkaz mé omylnosti, ale také jako výpověď o mém špatném charakteru. Ale mimo jiné také strach, že následkem neobratného tvrzení či nejapným vtipem ztratím přátele a ohrozím své zaměstnání. Pokud se poslední věta zdá přitažená za vlasy, stačí si vzpomenout na případ laureáta Nobelovy ceny Tima Hunta, kterému se stalo přesně to. 

Jako doktorand pracující na ubytovně lodýnské univerzity jsem v každodenním kontaktu se studenty. Studenství jsem vždy spojoval s odhodláním pohledět na věci kriticky, s odmítáním konformity a otevřeností k odlišnému pohledu na věc, s oddanoství k rozumu a přirozenou nedůvěrou vůči dogmatu a autoritě. Ti studenti, s kterými se již několik let potkávám tato hesla nadále proklamují, avšak jejich činy se v etosu studentsví zrcadlí poskrovnu. Narozdíl od veřejné diskuze se v jejich řadách setkávám s neustálou snahou potvrdit tu stále stejnou názorovou orientaci a v rámci tohoto potvrzování také se snahou cenzurovat úhel pohledu, který nesouhlasí s tím jedním uznávaným. Navzdory tomu, že studenti oslavují pestrost ve všech možných doménách, ať už to je etnická příslušnost či sexuální orientace, pestrost názorovou jasně odmítají. Tento problém byl jasně vystižen v nedávné anektodě: "Co je opakem názorové diverzity? Univerzita". Samozřejmě tato tvrzení se nevstahují na všechny studenty, snad ne ani na většinu studentů, ale vztahují se na ty, kteří jsou nejvíce vidět a slyšet, a proto je o nich nutné mluvit. Problém samotný netkví nutně v nedostatku pestrosti názorů. Ostatně většina lidí se shodne na platnosti Pythagorovy věty či na tom, že kouření zvyšuje pravděpodobnost rakoviny plic, a nikomu to nevadí. Problém zeje v tom, co vede k názorové uniformitě, jakých metod se užívá v jejím obhajování a jak se čelí názorům odlišným. 

Prvním neduhem metod je, že se názory ohledně věcí socio-politických do velké míry moralizují. Jinými slovy, názorový nesoulad se nesetkává s hodnocením kvality argumentu a reflektováním vlastní pozice, ale je považován za zrazení tlupy a porušení tabu. S tím je také spojena povaha reakce na názorový nesoulad. Reaguje se spíše citem než rozumem, a to buď formou výsměchu, či morálního rozhořčení. Tím páden se ignoruje racionální podstata daného názoru a místo ní je reakce zaměřená na skryté kvality člověka, jež názor vznesl. Útočí se predevším na inteligenci a morální hodnotu člověka, což stojí na přesvědčení, že jedinec, který se názorově liší, je buď hloupý anebo zlý anebo obojí. Pokud se disident přesto nenechá zastrašit těmito nařknutími a nenechá se vyprovokovat k výjevům, vedoucím k jeho diskvalifikaci, mohou se studenti opřít o podporu instituce, která jim většinou dá zapravdu. Vedoucí roli zde opět hraje spíše cit než rozum. Pokud se někdo cítí, že druhý jej svým výrokem urazil či citově zranil, může jej nahlásit na vedení kolejí, které s tímto incidentem budou jednat jeho jménem. Kritiérium pro uznání viny 'pachatele' je výhradně pocit 'oběti', což je nám jako pracujícím pro ubytovnu zdůrazňováno na každoročním školení. Většina lidí si přirozeně nechá tyto nepříjemnosti ujít, mlčí a drží krok. Jako následek se vytváří zpětnovazebný mechanismus, který pouze názorovou jednotu prohlubuje a odlišování činí těžším a nepříjemnějším, neboť spojenců ubývá, což vede k anihilaci diskuze, která je nahrazena pochlebováním si a nadálým potvrzováním si správnosti jediného úhlu pohledu. Svobodnému slovu jsou nasazeny okovy.

Proč se tím však trápit? Když jsem tuto tezi několikrát vznesl, setkal jsem se opozicí, která se vyslovila, že na metodách odporu nezáleží. Pokud je náš pohled pravdivý a správný, je liché tvrdit, že by se měl propagovat pouze cestou rozumu. Naopak pokud na pohledu záleží do té míry, že na jeho akceptaci závisí blahobyt mnoha lidí, což je pravda u nás, u bojovníků za sociální spravedlnost, měli bychom jej podpořit vším, co máme. A vzhledem k tomu, že náš oponent neužívá čestných metod, nebo se nedá přesvědčit rozumem, měli bychom jej donutit metody jinými, klidně i silou. Jsem přesvědčen, že se tento argument zakládá na úpřímném a dobrém úmyslu pomoci druhému člověku, avšak dobrý úmysl bohužel negarantuje správnost argumentu. A je to právě argument, který určuje, zda naše chování povede k vytyčeným cílům. Záměr nestačí a, pokud na něm závisíme bezhlavě, pravděpodobně nás dovede na zcestí, které dlážděno dobrými úmysly vede do pekel. Proč se tedy nevzdát svobody slova a proč ji podporovat i přesto, že to bude znamenat, že některé z našich nejvíce opatrovaných přesvědčení mohou být napadány?

Důvod je jednoduchý a vyrůstá ze skutečnosti, že nikdo z nás si nemůže být jistý, že má monopol na pravdu. Toto přesvědčení je jádrem filozofie advokované Karlem Popperem jménem falibilismus, který dává akcent na lidskou omylnost v honbě za pravdou a pokrokem. Falibilisté poukazují na skutečnost, že člověk je ve své povaze náchylný vidět realitu tak, aby potvrzovala jeho již jednou ustanovený názor, následkem čehož se často mýlí. Události a fakta, která potvrzují naše přesvědčení, vnimáme jako spolehlivější, pravdivější a reprezentativnější. A naopak ta, která stojí v opozici našemu názoru, vnímáme jako podezřelá či jako výjimky. Falibilisté nás varují před přehnaným sebevědomím ohledně našich vlastních názorů. To, co se nám zdá zřejmé, může být úplně jinak kvůli širé složitosti světa kolem nás. Copak nebylo v minulosti zřejmé, že Slunce obíhá okolo Země a že kontinenty se nemohou hnout ani o píď? Tyto zřejmosti byly dramaticky vyvráceny, a to se týkaly fungování fyzického světa, který podléhá více méně stálým zákonistostem. Copak ale svět společenský, který je utvořen z agregátu lidských bytostí, které dokážou přemýšlet a reflektovat a uvažovat nad světem a měnit vlastní chování následkem takového uvažování? Kde bereme to sebevědomí, že se nemůžeme mýlit v našich soudech ohledně toho, jak společnost operuje? Ba, můžeme se mýlit, říkají falibilisté. A co víc, je pravděpodobné, že se mýlíme. To, že se mýlíme by tedy nemělo být marginálií metodologie, jak o světě uvažujeme. Naopak mělo by to být jejím ústavním předpokladem a problematikou.

Pokud přijmeme, že naše omylnost není okrajovou záležitostí v naší honbě za pravdou, ale jejím středobodem, měli bychom se tázat na to, jak postupovat, abychom se, co nejvíce přiblížili k pravdě navzdory naší omylnosti. Odpověď, kterou falibilisté předkládají, je založena na filozofii Sokrata. Orákuly v Delfách označily Sokrata za nejmoudřejšího člověka v Aténách ne proto, že by znal odpovědi na všechny otázky, ale proto, že si byl vědomý vlastní omylnosti. Vím, že nic nevím, říká Sokrates a nabádá k pokoře a k dialogu založeném nikoliv na citu, ale na rozumu. Opovrhování rozumem je opovrhování člověkem, zdůrazňuje Sokrates. Základním kamenem sokratovského racionalismu (pravého racionalionalismu, jak jej nazývá Karl Popper) je uvědomění si skutečnosti, že každý z nás bez ohledu na úrověň vzdělání a inteligence má své limity v tom, co ví; že každý z nás může přehlížet chyby a nepřesnosti ve strukturách vlastních přesvědčení; a že ti, jež s námi nesouhlasí, mají právo být vyslyšeni, protože je možné jejich perspektiva je blíže pravdě než ta naše. Ostatně právě kritik, jenž se mnou nesouhlasí, bude schopen jasněji identifikovat místa, v nichž se mýlím. Ideologie je jako dech, píše Joan Robinsonová, je nutné, aby nám řekl někdo druhý, že zapáchá, neboť sami ji necítíme. Aby tento recept fungoval, je nutné, abychom se v aréně názorů mohli mýlit a abych se mohli mýlit bezpečně bez strachu z následků našich vyřčených mýlek. A pro takovéto podmínky potřebujeme svobodu slova. 

Chceme-li změnit svět k lepšímu, měli bychom hledat pravdu o tom, jak svět funguje, neboť jedině pomocí pravdy máme šanci přiblížit se vytyčeným cílům. A vzhledem k tomu, že dobrat se pravdy je těžší, než se na první pohled zdá, měli bychom postupovat s pokorou vůči složitosti světa a vnímat svá přesvědčení vždy jako potenciálně mylná. Z toho důvodu bychom také měli oslavovat kritiku svých přesvědčení, pakliže je konstruktivní a rozumná, neboť druhý člověk snadněji rozpozná naše chyby než my samotní, a tudíž se vzájemně potřebujeme, abychom se dobrali blíže k pravdě. Kritiku bychom měli vítat i v momentě, kdy přináší na povrch skutečnost vlastní omylnosti a s ní nepříjemné pocity. Na takovéto pocity bychom si měli zvykat a přijímat je jako přirozenou součástí omylnosti, která je přímým důsledkem našeho lidství. Jako lidé se mýlíme a to nás spojuje.