Tupost ateoretického neurocentrismu

Tento příspěvek není první ani poslední na téma neurocentrismu. Není věci, která by mne ve vědě více zarážela. Neurocentrismus popisuje tichý předpoklad v mnohých oblastech neurovědeckého výzkumu kognice, jenž zhruba říká, že neurověda na rozdíl od psychologie má privilegovaný přístup k mentálním obsahům a procesům. Neurovědecké metody že jsou ty vědečtější, opravdovější, poskytující tvrdá data oproti psychologickému teoretizování. Co to ale znamená?

K této otázce, zdá se, se častokrát nikdo nedostane, neboť oněmí úžasem při pohledu na mapu aktivace funkční magnetické rezonance či na duhově barevné zauzelniny z DTI. Pokud pohlédneme blíže zjistíme, že otázka jak to funguje? je často nahrazena otázkou kde se to děje? David Poeppel této neřesti říká kartografický imperativ. Neptejme se na to, co to znamená či jaký vhled nám to přinese do duševních mechanismů. Namísto toho se ptejme se na to, kde se to děje. Je to nahoře vpravo? Anebo vlevo dole? Nedávno zesnulý filozof Jerry Fodor popisujíc absurditu záměny lokalizace a explanace udeřil hřebík na hlavičku, když poznamenal: "Já jsem předpokládal, že se to děje někde na sever od krku. Jak užitečné je vědět, kde přesně na sever od krku?"  

Ano, rozumím, že jsou chvíle, kdy nám lokalizace přichází vhod. A ano, lokalizace nám může odkrýt důležité odpovědi na otázky o duševních mechanismech. Nicméně aby se tak stalo, musíme se umět ptát na ty správné otázky. Není nic praktičtějšího jako dobrá teorie. Musíme vědět, co v neurálních strukturách hledat. Bez vize, jež by nás vedla, skončíne s telefoním seznamem náhodných korelací. Obávám se, že velká část neurovědeckého snažení vytváří právě to.