Nepravděpodobný bestseller

Recenze knihy 12 rules for life: An antidote to chaos od Jordana B. Petersona pro Českou pozici. Dopsáno 7. srpna 2018

Kanadský profesor psychologie Jordan B. Peterson napsal bestseller. Jeho 12 pravidel pro život: Protijed proti chaosu je číslo jedna na seznamu nejčtenějších knih Amazonu, kde trůní již přes půl roku. Je to ovšem bestseller nepravděpodobný. Navzdory svému názvu a úspěchu se totiž nejedná o klasický exemplář svépomocné literatury. Jejím primárním účelem není nás učinit šťastnějšími, produktivnějšími, efektivnějšími, asertivnějšími či nějak jinak lepšími v jednom z mnoha podobně znějících parametrů moderního bytí. Peterson starosvětsky odhlíží od těchto parametrů a nabádá nás k tomu, abychom se nehnali za pomíjivostí, nýbrž abychom žili dobře a smysluplně. Co konkrétně tím míní, pak vysvětluje v sérii dvanácti esejí, každá z nich korespondující k jednomu pravidlu.

Tato kniha je v mnoha ohledech nezvyklá a pozoruhodná. Peterson nám představuje mix poznatků a postřehů z rozličných sfér a oborů, z kterého splétá sdělení každé z esejí. 

Čtenáře zvyklého na popularizační vědeckou literaturu potěší diskuze o evoluční teorii a významu neurotransmiterů, ale bude asi překvapen, když hned na další straně potká interpretaci Kainovy bratrovraždy či zamyšlení se nad verši Miltonova Ztraceného ráje. Na cestě kapitolami uvedenými nevinně znějícími pravidly se setkáváme s dějepisnými a teologickými odbočkami, s filozofickými a literárními zastávkami, abychom se hned co chvíli zase dostali do krajů psychoanalýzy, experimentální psychologie a neurovědy. Do čistě přednáškového a vysvětlujícího stylu jsou rozsypány krátké věty zakončené vykřičníky zdůrazňující ten či onen bod, ke kterému autor zrovna dospěl a který považuje za především důležitý.

Spíše než vědeckou monografii připomíná 12 pravidel intimní interview s výstředním profesorem někde u vína, kterému byl dán prostor, aby se vyjádřil, a on se rozbíhá do všech směrů, kam jej volné asociace zrovna vedou, aby zodpověděl na položenou otázku. Fascinující je, že se Peterson vždy konce dobere, z rozličných kousků složí koherentní mozaiku, a kruhově ukončí kapitolu rekapitulujíc na začátku stanovené pravidlo. Tento nevšední styl překvapivě funguje a neruší. Peterson dále ilustruje závěry svých úvah příběhy z vlastního života a ze své klinické praxe, což pomáhá zachovat atmosféru blízkosti a působí autenticky. Vzhledem k tomu, jak je tato kniha ze své podstaty mravokárná, je také příjemně překvapující, že nepůsobí arogantně. Kniha nepřipomíná monolog učitele, jenž umravňuje hloupého žáka, ale spíše rozhovor dvou přátel, v němž ten zkušenější upozorňuje na životní lekce, které musel sám v potu tváře vydobývat. Ostatně je otázkou, zda by podobná kniha vůbec mohla být napsána jinak a uspět.

Proč bychom však vůbec chtěli číst knihu o pravidlech, jak vést život? Pravidla nás již z definice omezují, ale zato utvářejí řád, a řád s sebou přináší předvídatelnost a stabilitu, v níž se dokážeme orientovat. Opakem řádu je pak chaos, zosobňující vše nové a nepředvídatelné. Dle Petersona jsou řád a chaos zásadními hráči v kolektivní představivosti lidstva objevující se odjakživa ve starých mýtech a příbězích. Jsou to dvě protikladné síly, z nichž ani jedné není radno se poddat. Příliš řádu a člověk je svázán v šedi a nudě rigidního tyranského systému. Příliš chaosu a člověk ustrne ve zmatené úzkosti, nihilismu a zoufalství. Řád uplatněný ve společenství lidí je také úzce spjat s hodnotovým rámcem, jenž umožňuje snazší spolupráci a koordinaci a jako takový vytváří pocit pospolitosti a skupinové koheze. Nicméně tato vnitroskupinová výhoda je draze vykoupena zvýšeným rizikem meziskupinového konfliktu, a to v situacích, kdy se dvě skupiny vyznávající různé hodnoty střetnou. To, že zmíněné riziko nelze brát na lehkou váhu, nám připomínají stíny fašistických a komunistických zvěrstev 20. století, stejně tak jako mnohé podobné před nimi a po nich, ať už na Balkáně, ve Rwandě, v Irsku či na Levantě.

Není tedy lepší vzdát se řádu v podobě dříve tak opatrovaných zvyklostí a hodnot, než si říkat o druhý Holocaust? Na první pohled to zní jako přirozené a logické řešení, avšak vězme, varuje Peterson, že bez řádu riskujeme utonutí v chaotické zmatenosti a propadnutí beznaději spojené se ztrátou smyslu, což není dvakrát bezpečnější alternativa. Závěr této pesimistické analýzy postuluje člověka do role Vysockého provazochodce balancujícího mezi řádem a chaosem - "Jen pohne se vpravo - tak všechno vzal ďas! Jen pohne se vlevo - tak srazí si vaz!" Co s tím? Je marné snažit se navrátit do bezpečí doktrinářství skupinové identity a lhát si do kapsy, že to tentokrát bude jiné. Růst populismu a extrémismu napříč politickým spektrem v západním světě budiž nám vztyčeným ukazovákem.

Peterson volí jiný směr. Jádro jeho řešení, jeho protijed proti chaosu, netkví ve skupině, ale v jedinci a v přebírání osobní zodpovědnosti za sebe, za své blízké a za svět okolo. Nikoliv skupina, ale jedinec je společenskou jednotkou, na níž stojí a padá budoucnost světa. Dvanáctero pravidel je určeno k tomu, aby tento argument rozvedlo a přineslo konkrétní a praktický návod na to, jak máme jako zodpovědní jedinci jednat. Peterson nás nabádá k tomu, abychom rozvinuli své schopnosti, neliknavěli a starali se o sebe jako o člověka, za něhož jsme zodpovědní. Máme mluvit pravdu, anebo alespoň nelhat, být zdvořilí, ostatním pomáhat a naslouchat jim s vědomím, že se od každého člověka můžeme naučit něco, co ještě nevíme. Máme dobře vychovat svoje děti, sbližovat se s lidmi, kteří pro nás chtějí jen to nejlepší, nesrovnávat se s nimi, ale s tím, kým jsme byli my v minulosti. Ostatní pravidla se nesou v podobném duchu a mnohé překvapí, že tento návod, jenž natolik rezonuje s moderním čtenářstvem, by dokázala se stylistickou výpomocí sepsat každá druhá česká babička. Výpisky základních bodů jednotlivých kapitol zní spíše než jako výstup aktuálního psychologického výzkumu jako apelace Ivánkovy matky na začátku Mrazíkači jako Masarykovo „Nebát se a nekrást!“ Ostatně to, že 12 pravidelje destilací staré moudrosti psanou s ohledem na čtenáře 21. století, Peterson nikterak nepopírá.

Avšak je zde zásadní bod, v němž se Peterson od babiček výrazně liší. Zatímco ony by pravděpodobně za každou dobrou radou dodaly „dělejte si, co chcete, hlavně ať jste štastní“, on tak laskavý není, a to zvláště pak ne, pokud jde o štěstí. Na štěstí není nic špatného, ovšem nemělo by se stát středobodem naší existence a dominantním cílem jeho směřování. Ale proč ne? Nežijeme přece jenom jednou a neměli bychom si to tu pořádně užít? Vždyť z prachu jsme vzešli a v prach se obrátíme. Charón neprodává zpáteční jízdenky, a tedy neměli bychom z té trochy uvědomělého času mezi dvěma nic vyždímat co nejvíc potěchy? Peterson odpovídá kategorickým „ne“. V mládí, ve zdraví a v blahobytu si můžeme nalhávat, že štěstí je cílem lidského bytí, ale tato iluze se rychle rozplyne v momentě, kdy musíme čelit utrpení, které se dříve či později stejně dostaví. Jak napsal Alexandr Solženicyn, autor slavného Souostroví Gulag,„tu ubohou ideologii, že člověk je stvořen pro štěstí, z každého vyrazí první rána úkolářova klacku“. A pokud bychom se nezalekli budoucí nepřipravenosti a nadále následovali hédonismus bez ohledu na ty, jež trpí už dnes, je zde morální apel, který si Peterson opět propůjčuje od Solženicyna: „Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka“, a proto je naší zodpovědností, abychom se především ujistili, že stojíme na správné straně barikády, a snažili se tam zůstat tam po celý náš život. Štěstí, neštěstí. 

Co z toho však budeme mít? Peterson nám sděluje, že pokud se nebudeme pídit po pozlátku, které slibuje, že nás učiní šťastnými, ať už jsou to peníze, moc, nebo sláva, a namísto toho se rozhodneme žít správně bez ohledu na to, jestli nás za to někdo odmění, dostane se nám život, který má smysl. Snažit se o takový život pak znamená jít po úzké hranici mezi řádem a chaosem a nebýt zotročován ani jedním z nich, neboť se před nástrahami světa můžeme vždy ukrýt do čistoty našeho svědomí.

Zde se setkáváme s jednou z nejezoteričtějších částí knihy, u níž Petersonovy kritici správně podotknou, že jeho tvrzení nejsou vědecká a že užívá pojmů, jež nelze operacionalizovat. Peterson takovou kritiku přijímá, ale na svou obranu podotýká, že ačkoliv se dnes snažíme (a z dobrých důvodů) posuzovat svět na základě co nejobjektivnějších a nejlépe měřitelných rysů, ne všechny odpovědi lze nalézt v datových souborech. Peterson se v otázkách smyslu žití odvažuje opírat se o příběhy velkých kultur a náboženských tradic, v nichž nalézá opakující se témata a postavy, podobné jungiánským archetypům, jež považuje za nahromaděnou zkušenost a moudrost generací. Jazyku příběhů dle něj totiž náš mentální aparát nejlépe rozumí. Svět tak, jak jej vnímáme, není shluk lidí, zvířat a věcí, o kterých si lze povídat přeci. Svět je dějištěm antických dramat plných zlosynů a zlodcer, hrdinů a hrdinek, vedlejších a hlavních rolí, překvapivých zvratů, šťastných rozuzlení a tragických konců. Každý z nás užívá optiku příběhů, aby skrze ni nahlížel na svoji existenci a dal ji kontext a význam. Cílem smysluplného bytí je pak stát se hrdinou vlastního příběhu. To, zda tato argumentace dává smysl, je na každém čtenáři, aby posoudil sám. Ostatně Peterson píše v úvodu, že doufá, že jeho eseje pomohou lidem pochopit to, co už sami vědí. Skutečnost, že kniha sklidila takový úspěch, je pozoruhodná a vypovídá o čtenářích skoro stejně tolik jako o knize samotné.

Před více než půlstoletím napsal filozof Karl Popper knihu Otevřená společnost a její nepřátelé, velký traktát o tyranii a demokracii. Popper se v něm snaží ubránit demokracii před útoky zhýralých ideologií, především ve formě autoritářského platonismu, hegelismu, marxismu a postmoderní filozofie. Na závěr tohoto magmum opus nás Popper varuje, abychom nečekali od demokracie nemožné. V momentě, kdy se oprostíme od okovů tyranie, dosedne na nás „tíha civilizace“, neboť společně s nabytou svobodou nabydeme zodpovědnost, kterou jsme dříve spolu s právem rozhodovat o svém životě nedobrovolně delegovali na despoty. V takovou chvíli není cesty zpět a je pošetilé idealizovat si sametové polstrování klecí minulosti. „Pro ty, jež pojedli ze stromu poznání, ráj je ztracen,“ píše Popper. Zdá se mi, že Peterson navazuje tam, kde nás Popper nechal. Popperova tíha je Petersonův chaos. Uvědomělé převzetí zodpovědnosti je lék na obojí.