Deník 12. srpna 2017

"Myslím, že si neuvědomuješ vážnost situace," říkám si dnes v koupelně před zrcadlem. A co tím myslím? Něco v tom smyslu, že svůj život neberu dostatečně vážně, že mám pořád tendenci konat lehkovážné činy a zabývat se zbytečnostmi, jakoby mi ani nedocházelo, že toto je jediný pokus žít, který mám. A co pak? Šmitec. Finito. Tři mince pro Chárona. Game Over. "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy," jak je psáno na hřbitovní bráně v Jaroměřicích nad Rokytnou.

Tak tam stojím s kartáčkem v ruce a pěnou u huby a v hlavě mám na pár vteřin ticho, které se pak spontánně rozplyne do večerní všednosti. A zase nic. Tyhle sentimenty nikdy moc dlouho netrvají. A je to škoda. O vážnosti situace sice rozumově vím, ale že bych nějak niterně cítil tu přítomnost Dámoklova meče nad temenem, to se říct nedá. A přitom by se to tak hodilo! 

Co s tím? No na rameno Carpe diem si tetovat nenechám. Vykloktám, vyčistím si uši a půjdu spát. A možná si půstím Nohavicova Sudvěje na usnutí. To bude stačit.