Deník 10. srpna 2017
U prvních zápisů do deníků bývám vždy nervózní. Jakoby ten první zápis předurčil kvalitu všech zápisů následujících. A dokonce jsem někdy tak nervózní z prvního zápisu, že kvůli tomu deník ani nezačnu. A to je chyba, vážení.
Deníky by se totiž psát měly. Zaprvé nám připomínají to, co bychom jinak zapomněli - jako naše minulé zážitky, pocity a myšlenky a z toho důvodu si pak nemusíme věci prožívat, prociťovat a promýšlet několikrát, abychom si je zapamatovali. Nikoli máme je v deníku, kde si je snadno připomeneme, a třebas nám to i ušetří zbytečné chybování. A jeden by skoro mohl i tvrdit, že pomocí deníků můžeme i rychleji zmoudřet. A moudrost, to je věc tuze užitečná. Ale někdo jiný by mohl namítnout, že to není pravda, že právě chybami se člověk nejlíp učí. A to pravda je určitě, ale ten první by mu na to mohl říct, že chybami ano, ale ne chybami zbytečnými a že takových si právě v tom deníku můžeme všimnout. No a pak by se ti dva mohli o tom hádat třeba i dva dny a pak by se třeba i spřátelili. Tak vidíte.
Zadruhé nám deníky dovolí formulovat si své myšlenky konkrétně, či (jak se cize říká) explicitně. Nu a taková explicitní formulace není jen tak. To si člověk častokrát uvědomí, že dlouhé časy choval při sobě nějakou hotovou hloupost a že kvůli mlhavosti vědomí ona hloupost přetrvala a že až teď, když ji napsal na papír, že se ukázala v celé svojí hloupé kráse. No to vám povím, to když se to povede takhle zachytit, to je ještě štěstí. Horší to je, když si onu hloupost člověk uvědomí, až když ji někde řekne ve společnosti. To mu pak ta hloupost utkví na šatech a ten člověk sám pak vypadá jako hlupák.
Ovšem rozumí se, že bychom to takovému člověku neměli mít za zlé. Ono mýlit se je člověčí, a tudíž nemáme být co překvapeni, když se to někdy někomu stane, anebo když se to stane nám. Naopak měli bychom bystřet, když se to dlouho nestane. To pak hrozí, že si lžeme do kapsy, že se nemýlíme, a přitom je té mýlky tolik, že nám to přijde normální. A taky se neposmívejme tomu chudákovi, který dle nás prohloupil. To pak si takový člověk z pýchy spíše tu hloupost přivlastní a hned se zařkne, že to nakonec žádná hloupost není a že to je naopak chytrá věc a že my jsme ti hloupí, a to z toho pak nemá nikdo nic.
Hlouposti jsou zajímavé tím, že se rády drží člověka, a to takovým způsobem, že to ten člověk ani nepozná, a proto nikdo z nás nemůže nikdy vědět, kolik těch hloupostí má zrovna za kabátem či, chcete-li, pod čepicí, a tudíž taky nikdo z nás nemůže vědět, zda ten námi předpokládaný hlupák je opravdu hlupák, anebo zda to jsme my. A podobně jako skvrnu na košili nebo převrácený límec spíše postřehne někdo jiný než ten, koho se to týká, tak i hloupost pravděpodobněji pozná jiný než ten, kterému je vlastní. To taky už dávno věděla paní Joan Robinsonová, která řekla, že ideologie je jako dech, v tom smyslu, že nikdo neví, jak smrdí ta jeho. A z toho taky plyne, že pokud nechceme žít v hlouposti, potřebujeme někoho, kdo nás na ni upozorní. A na to jsou nejlepší ti, kteří s námi nesouhlasí, neboť ti tím, že my se mýlíme, nic neztratí. A tudíž bychom si měli vážit vlastních kritiků, protože bez nich nemáme záruky, že se nemýlíme. A i když je pravda, že s nimi tu záruku taky nemáme úplnou, protože záruku na neomylnost vám nikdo nedá, tak alespoň s nimi je to o trošku jistější.
No vidíte. To jsem se tak rozepsal, že jsem i na tu nervozitu zapomněl. Jo a jestli píšu hlouposti, tak mi to odpusťte.
Comments
Post a Comment