Žemlovka

"He who knows only his own side of the case knows little of that. His reasons may be good, and no one may have been able to refute them. But if he is equally unable to refute the reasons on the opposite side, if he does not so much as know what they are, he has no ground for preferring either opinion… Nor is it enough that he should hear the opinions of adversaries from his own teachers, presented as they state them, and accompanied by what they offer as refutations. He must be able to hear them from persons who actually believe them…he must know them in their most plausible and persuasive form." -John Stuart Mill, On Liberty

Originally published on my old blog -  link here. Why is it that the disgusting is so often moralised? And why is it that moral violations are found disgusting? Tybur’s  functional perspective draws upon principles of evolutionary psychology and provides possible answers to both of these questions.  Moral rules are ubiquitous across human societies, and their violations are condemned and punished, but for this to take place the rules have to be first established. Since the need for new moral rules arises rapidly as societies develop, people have to decide what is considered right or wrong before there is enough time to take into account all possible consequences of such decisions. Disgust, which unlike other emotions (e.g. anger) works devoid of conscious reflection, has a great intuitive appeal and as such it can be used as a tool for endorsement of moral rules. Therefore, actions that invoke pathogen and sexual disgust before they are considered imm...

Originally published on my old blog  link here. About a year ago, I watched an episode called "His Last Vow" in the third season of BBC's crime series  Sherlock ,  which, as the name hints, is a modern adaptation of Sir Arthur Conan Doyle's stories about the famous detective from Baker Street. The show as a whole is a fairly watchable pastime as long as one ignores the once-in-a-while cringeworthy moments when Sherlock Holmes presents his ingenious psychological analyses and extrapolations. However, Sherlock's psychoanalysis is not what I want to talk about here. Rather I'd like to have a look at the plot of that particular episode I watched, and ask you whether there is something odd about it. The anti-hero is Charles Augustus Magnussen who, unlike others from previous episodes, is neither a murderer, nor a terrorist - he is a blackmailer. He hoards information about powerful people and then uses it to his own advantage. This is how Magnussen...

"Myslím, že si neuvědomuješ vážnost situace," říkám si dnes v koupelně před zrcadlem. A co tím myslím? Něco v tom smyslu, že svůj život neberu dostatečně vážně, že mám pořád tendenci konat lehkovážné činy a zabývat se zbytečnostmi, jakoby mi ani nedocházelo, že toto je jediný pokus žít, který mám. A co pak? Šmitec. Finito. Tři mince pro Chárona. Game Over. "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy," jak je psáno na hřbitovní bráně v Jaroměřicích nad Rokytnou. Tak tam stojím s kartáčkem v ruce a pěnou u huby a v hlavě mám na pár vteřin ticho, které se pak spontánně rozplyne do večerní všednosti. A zase nic. Tyhle sentimenty nikdy moc dlouho netrvají. A je to škoda. O vážnosti situace sice rozumově vím, ale že bych nějak niterně cítil tu přítomnost Dámoklova meče nad temenem, to se říct nedá. A přitom by se to tak hodilo!  Co s tím? No na rameno Carpe diem  si tetovat nenechám. Vykloktám, vyčistím si uši a půjdu spát. A možná si půstím Nohavi...

"Arresting political change is not the remedy; it cannot bring happiness. We can never return to the alleged innocence and beauty of the closed society. Once we begin to reply upon our reason and use our powers of criticism, once we feel the call of personal responsibility, and with it, the responsibility of helping to advance knowledge, we cannot return to a state of implicit submission to tribal magic.  For those who have eaten of the tree of knowledge, paradise is lost.   The more we try to return to the heroic age of tribalism, the more surely we arrive at the Inquisition, at the Secret Police, and at the romanticised gangsterism. Beginning with the suppression of reason and truth, we must end with the most brutal and violent destruction of all that is human.  There is no return to a harmonious state of nature. If we turn back, we must go the whole way - we must return to the beasts. "  - Karl Popper, The Open Society and Its Enemies

Čtenářský deník Adama Růžičky Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.  -Lísteček z chemické čistírny Pábím, pábíš, pábíme. Dnes jsem dočetl Hrabalovy Pábitelé . A přemýšlím, že bych si je každý rok měl naordinovat povinně jako balzám na duši. Jo, kam se hrabe slepičí polévka, moje milí! Jsou to příběhy tuze lidské, vyprávěné bez lesku a pompy obyčejnými lidmi, pábitely. Kdože jsou to pábitelé? Co já bych se snažil, když to pan Hrabal řekl stejně nejlépe: " ..pábitel cedí skutečnost přes diamantové očko inspirace. Pábitel je naplněn obdiem k viditelnému světu, takže ten oceán krásných vidin mu nedává spát. Je tak posedlý vyprávěním, že to vypadá, jako by jazyk si vybral pábitele, aby jeho ústy spatřil sebe a dokázal si, co dovede. Pábitel dovede ozvláštnit svoje zprávy nůžkami, dovede přestřihnout hovor v jistou chvíli a navázat na událost překvapivě nesouvisející. Dovede udržet temperaturu a temperament textu v napětí, ve kterém se cítí hrdinou. ...

U prvních zápisů do deníků bývám vždy nervózní. Jakoby ten první zápis předurčil kvalitu všech zápisů následujících. A dokonce jsem někdy tak nervózní z prvního zápisu, že kvůli tomu deník ani nezačnu. A to je chyba, vážení. Deníky by se totiž psát měly. Zaprvé nám připomínají to, co bychom jinak zapomněli - jako naše minulé zážitky, pocity a myšlenky a z toho důvodu si pak nemusíme věci prožívat, prociťovat a promýšlet několikrát, abychom si je zapamatovali. Nikoli máme je v deníku, kde si je snadno připomeneme, a třebas nám to i ušetří zbytečné chybování. A jeden by skoro mohl i tvrdit, že pomocí deníků můžeme i rychleji zmoudřet. A moudrost, to je věc tuze užitečná. Ale někdo jiný by mohl namítnout, že to není pravda, že právě chybami se člověk nejlíp učí. A to pravda je určitě, ale ten první by mu na to mohl říct, že chybami ano, ale ne chybami zbytečnými a že takových si právě v tom deníku můžeme všimnout. No a pak by se ti dva mohli o tom hádat třeba i dva dny a pak by se ...